vykydlej víkend pracující ženy

po vejletech už sem nevytáhla paty z domu, takže flákáme se, trochu smrkáme a šetříme energií na praxi a pak pondělí a jedem. no a moje prozatimní poznatky a fakta z praxe:

- vstávám v deset, začínám ve dvanáct a končim ve čtyři. nebe na zemi aneb tahle už to nikdy nebude.

- kafe je důležitou součástí pracovního života

- učim se bulharsky a rumunsky najednou, je to mazec, ale miluju to

- musí se dávat bacha na to, jak se přikyvuje, na rumuny kejvu, když myslim "da", ale na bulhary kejvu, když myslim "ne" a vrtim, když myslim "da". je to totální psycho.

- důležitý rumunský slovo je "aštapta" - "počkejte"

- v kuchyni se dá dobře schovat, když na mě haleká moc lidí najednou (a taky je to zdroj kafe a sušenek)

- finskej novej prostor vychází jenom dvakrát do roka a menuje se "velký číslo"

- mam dva nový kámoše, je jim asi deset a sou to modrooký sourozenci a ségra se menuje jako já a řiká se jí malinka. 

- vyhrála sem u jednoho klienta, když sem jako jediná věděla, jak odpovědět na salam alejkum

- prozatimní dorozumívací prostředky : angličtina (moc nefunguje), finština (páč sem bílá ne? tak jaktože nemluvim finsky?), bulharština (zdrasti, kak si?), rumunština (aštapta, te rog frumos), němčina (???), španělština (que?) a muj vlastní vynález - slovenština s ruskym přízvukem aka DIY bulharština. sranda.

v pondělí večer velká událost, H mi dává dva lístky na dyznyjovskej muzikál tarzan v místním hochdivadle, takže beru medvěda a jdem. normálě stojí lístek 58 euro, takže what whaaat? následujou dvě a půl hodiny muzikálu ve finstině, ale naštěstí zná medvěd celýho tarzana, jak svý boty, takže mě apdejtuje s důležitejma událostma. no co ti mam povídat, je to prdel. a polonahej tarzan taky dobrý. tak tady máš toho kluka z plakátu!

následující dny sou zamlžený rýmovym dobrodružstvim, takže smrkam, kejcham, ale práci vynechávám až ve čtvrtek, kdy medvěd zavelí -  ty nikam nejdeš, mladá dámo, padej do postele. tak padam a smrkam a spim a v pátek už zas jedu, páč nemoci na severu sou podivně jiný než v tý naší roklince, takže se většinou jenom děsně potim a za tři dny je všechno zas in ordnung. 

pátek je krutej. všichni pracovníci jedou na tiskovku, takže zůstávám já, další finskej student a dvě polopracovnice v kuchyni. dostávám tlačítko, co zavolá ochranku v momentě krize a čau, mějte se tu dobře. a chaos začíná. vyprodávám novej prostor a odpovídám na milion dotazů, kterejm nerozumim, řešim konflikty v prádelně a hodně se schovávám na dvorku, kde z nějakýho důvodu leží vyhozená televize. ááá. naštěstí to trvá jenom tři hodiny a pak umírám a jedu do pasily za holkama, co se zrovna vrátily z IP v německu. obě smrkaj a pospávaj, ale řeknem si to nejdůležitější a pak běžim na nádraží nabrat medvěda a jeho blonďatou dojč spolužačku, co mě nemá ráda a děsně votráveně se mě ptá, jestli jdu s nima. jo, budeš holt muset mluvit anglicky, místo toho tvýho šprechtění, holka, sorry. nakouknem do lídlovejch kontejnerů, berem čtyry papriky a jdem na kultůru. 

v pátek a v sobotu probíhá akce "living room exhibition" - An independent and portable exhibition concept, which changes homely habitations to art galleries. For two days contemporary art of different countries will be exhibited in private rooms of Helsinki. Bedrooms, kitchen, cellars, fridges, living rooms, bathrooms, restrooms, elevators and all kinds of store rooms will be filled with art. což zní dobře, takže navštěvujem dva byty v kallio - to je ta superkůl čtvrť a kde jinde by to asi mělo bejt, žejo a po pokoukání na krátkofilmy, hromadu fotek a napsání textu k písničce (v češtině, i don't give a damn) a pokecu s rozkošnou japonskou architektkou sme znavený a jedem domu, koukat na kusturicu, páč nic jinýho se k těmhle dnům nehodí. 

a víkend? plán byl jet do lahti k T na kolaudačku, takže balim sakypaky, uklízim bejvák, jelikož je řada zas na mě a když máme vyrážet na autobus tak zahajuju akci "už-snad-nemůžeš-bejt-víc-žena" a zjišťuju, že se mi nikam nechce. proč? nevim. ha. takže medvěd jede a já mám dívčí večer s maminkou na skajpu, peču ovesný sušenky a tak dál. takovej ten domácí produktivní víkend, co je občas potřeba. haleluja.

byzy dobrodružství před praxobouří

středa konec školy a dva zasloužený dny volna plus víkend, jou! takže místo dlouhospánku, co sme si mohli nadělit ve čtvrtek vstáváme v sedum a vyrážíme na cestu. nejdřív hodina motání se autobusama po městě a pak hurá dálnice, píšu "nuuksio" na karton a jedem! nejdřív hodnej pan učitel a pak postarší párek se psem, co se menuje olga a už vylejzáme uprostřed lesů v národnim parku a kocháme se prvnim pořádně prosluněnym dnem. čekuju autobus, kdyby něco a medvěd čumí do mapy a nic nechápe (když to už konečně ty muži pochopěj, že bez nás sou totální nuly!?). tak velim - jdem tudy a následuje chodící den s piknikem na molu zamrzlýho jezera, kde objevujem opuštěný dámský boty, tak tápáme co a jak, dokud po jezeře nepřijíždí páreček na bruslích, takže záhada je rozluštěná a zůstává jen tichá závist, že nemáme brusle.

po obědě dál šlapem a šlapem, medvěd mě hecuje, takže přecházim kládu přes potok a dokonce nepadam (hustý), dál sqatting opuštěný chaty, vyhlížení lítajících veverek (který tam fakt žijou, ale hlavně v noci, takže prd) a příprava na útok medvědem (nic, takže dobrý). jelikož já sem teď permanentně namožená ze svejch mučících aktivit a medvěd má pravidelný fotbalový středy (a vůbec si z něj nedělam prdel), tak už po pár kilácích kňučíme a sme nucený to po deseti zabalit, ale sme řádně vysluněný, mě vylejzaj pihy a spokojenost prostě. vynořujem se někde na druhý straně u hotelu, kde si vydyndávám kávu a ptáme se na cestu "touhle silnicí je to na dálnici sedum kiláků" - "kurva píča" (řiká medvěd - česky, páč ho učim důležitý fráze jak přežít v praze) a tak jdem a když něco jede, tak zvedáme palec. no a jelikož nás vesmír miluje, zastavuje rovnou druhý auto a veze nás na náš milovanej východ helsinek, kde mu ale na dálnici kleká auto, tak se omlouváme a šupkáme na autobus, jelikož sme pěkně znavený. dobrej a velice únavnej den.

pátek. budí mě "ťukťukťukťukťukťuk" vedle na dveře. kolik je? osum třicet? every time když můžu spát jak dlouho chci. every. time. nojo, tak něco šmrdlam a čekam až medvěd vstane. oukej půl dvanáctý pryč, sorry vole, budim tě. balíme sakypaky a scénář se opakuje. karton ze supermarketu, hodina v autobusech a nakonec dálnice. na kartonu máme napsáno "lahti" a v neskutečnym větru, co nám šlehá prach do očí čekáme čtyřicet dva minut, než nás nabírá milouš a jedem s nim až do cíle. na nádraží nás nabírá T, co s náma byl v lednu na vejletě na severu, bere nás k nám domu, kde nás krmí a kafuje, páč sme děsně znavený (hm, moc nevim z čeho). a pak zas. kartony, nápisy, tentokrát "kouvola" a jedem. nabírá nás mladotýpek, se kterym jedem skoro celou cestu, a když odbočuje, tak nás vyhazuje u megaobchoďáku, kde nám po deseti minutách čekání staví tágo "my ale nemáme peníze" - "to neva, já vim, pojďte" tak hurá jedem. hází nás přesně na adresu kam potřebujem (takovýto zvyk a košile). T vyndavá klíč a vítáme se v bytě týpka, co nám slíbil nocleh, ale sám pak musel odjet, s tim, že nás tam nechá, takže skvotujem u švéda se žlutou kuchyní, yeah!

po vejletě do místního k marketu a vařbě špaget s tofu se válíme u televize, která nefunguje a diskutujem život, dokud nepadne desátá, což je naše hodina odchodu. po chvíli bloumání po centříčku nacházíme onen klub, kam míříme, onen klub, kde ten večer hraje legendární kapela pertti kurikan nimipäivät, což je naprosto geniální panková partička, kde má půl kapely autismus a druhá půlka downův syndrom a existuje o nich naprosto skvělej film, kterej nám pouštěli ve škole a ke kterýmu jestli se dostaneš, tak na to koukni, protože to je pecka. tady máš ukázku.

po šmrdlání místní předkapely, co se v překladu menuje něco jako "tahání za koule go go" přichází hedlajner a my paříme a paříme a T nám překládá texty, který sou většinou o tom, že už je sere bydlet v podporovanym bydlení, o tom jak milujou kafe (ano, finské působení) a o tom, jak je kallio nejlepší čtvrť ze všech. je to totální nářez a medvěd je z toho tak hotovej, že nás nutí se po koncertě fotit se všema členama kapely a já si kupuju tričko s nápisem "tohle tričko řiká doprdele" takže ha a sem zvědavá, jestli tady můžu vůbec někam nosit tričko s obřim růžovym nápisem perkele. uvidíme, cha! domu se táhnem už v jednu, je zima a sme hotový.

sobota. vstáváme ve dvanáct, žerem celý balení toustovýho chleba a vyrážíme na cestu. T bere vlak do lahti, my stojíme u silnice a čekáme na zázrak. když je venku slunce, tak to jde, protože finové sou veselejší, ale jelikož sme se dneska zas probudili do zimy, kterou tady nikdo vůbec nechápe, protože už to skoro všechno úspěšně roztálo a všichni sme doufali, že už je to ono, tak dneska ráno přišlo tohle.

u silnice teda čekačka dlouhá, dokud nás nevysvobozuje milej párek a nehází nás asi o pět kiláků dál, kde je to prej lepší místo. a bylo. za chvilku nám staví pro změnu ruskej párek z petrohradu a házej nás až do helsinek, asi sto třicet kiláků. únava. veliká. 

slunceslunceslunceslunce

je tady vole! jenom na pár dní a pak bude zas sekec mazec, jak všichni řikaj, ale teď hurá a budim pihy ze zimního spánku, jupijou! dneska konečně i bez kabátu, ale asi jen pět minut, dokud mi nedošlo, že nejsem zas takovej frajer, a že fakt nechutně fouká, až se to nedá a tak teda zas oblíkačka, hm. ale třeba dobrý je, že sem našla vánoční svítítka (víš co myslim, žejo) a to samozřejmě v popelnici, protože jak je vidno, tenhle semestr žiju převážně popelnicema, což třeba dokazuje tenhle epickej nález na tři večeře aka díky minulej tejdne (a už se vo tom fakt pokusim nemluvit)!

minulej tejden taky končí moc dobře, dvouma volnejma dnama vyhrazenejma na group work, a tak teda makáme a makáme a pak odcházim do svý fejvrit kavárny na rande se syřanem, ještě před tim než propukne freedom party. jenže kavárny sou tady dost debilní a zavíraj většinou nechutně brzo, takže na probrání toho, jak se snaží vochcat systém londýnský filmový školy, co vyhradila místa pro syřany a sám se tam nacpat a zatajit, že si už čtyři roky válí šunky ve finlendu máme jenom hodinu a půl a pak oba míříme svy směrem.

kupuju rádlery a šupkam někam severně, kde mezi předměstskejma domečkama hledam číslo 1T, pak nacházima a zvonim a ani se nedivim, že sem první na párty (damn you, kavárnová zavíračko). svojí roli prvotního návštěvníka znam moc dobře, takže beru nůž a krájim a aranžuju pět kilo ovoce a dalších hovadin a jak se to ta valí a valí, tak ani nechápu jak, a už pařim na dalera menhi, žeru hromadu kuřecího salátu a tequiluju. jo, a taky sem jediná, kdo si vymyslel kostým na freedom party a sem celej večer v županu. jo, vim, trapný, ale nahotu by asi nikdo nezvlád. končíme nějak po druhý, kdy nám úspěšně ujednou všechny dobrý autobusy, a tak jedem někam do mezicestí a pokračujem tři a půl kiláku pěšky větrnou cestou mezi stromama a skalama, kde to vypadá jak v hororu.

a pak sobota. nevim, hrotim školu, která má v úterý velkej happyend a dostávám svou první pětku za celej rok (fakani!), což tady znamená jednička, takže dobrý a prezentace s videem, role play i písničkou nakonec byla dobrej nápad. jinak nevim, víkendová flákačka, nevim jestli se něco dělo. zato v neděli ano. s klidnym svědomim odcházim do práce šůrovat koupelny, jenže dcerobrita je nemocná, takže si nemůžu jako obvykle zpívat madonnu když luxuju, ale to neva. když došůruju, tak probíráme život, dokud neřekne onu osudnou větu - nechceš zůstat na panáka? sem tak blbá. tak blbá. zůstávám. pijem whiskey za 74 euro lahev a tlacháme. a tlacháme. a tlacháme. a nevim co řikam a nemůžu stát a dostávám azyl v podobě gauče. tak blbá. ráno ti nemusim řikat co se dělo, umírám, zvracim a potácim se domu, po cestě mam pocit že chcípnu a jako vrchol svý momentální elegance zvracim v autobuse, kde všichni mistrně dělaj, jakože nic neviděj. no nic. to sem na sebe zas něco prozradila tyvole. tak blbá...

ježiš to už je to zas tejden?

hele pardon, ale tady se dohromady nic neděje, akorát se pořád něco plánuje, ale jinak nic. no, ale pokud plány vyjdou, tak to bude velký, přátelé!

zpráva číslo jedna - mam konečně praxi! po třech měsících odmítacích ímejlů, hysteráčků a slziček je to zařízený, jupí! takže sem v pondělí šla na průzkum terénu a na mítink s panem supervizorem, což je teda velkej krutoslav a chci vám všem říct, jak se menuje, protože je to fakt děsně vtipný, tak se třeba zeptej, jestli tě to zajímá. no každopádně to bude velké dobrodružství, jelikož cílová skupina sou rumunský a bulharský romové a tak se učim jazyky (stejnak je zapomenu, kdo se opaluje rozplácne broučka na kamenu) a tradá už umim bulharsky říct děkuju, to je ale velkej win, co? začínáme za tejden a půl, tak uvidíme, co se stane, jupijej!

zpráva číslo dva - dnešní lov v kontejnerech - čtrnáct banánů, tři grepy, dvě jabka, dva chleby, máslo, dvoje jahody, rajčata a salát. super!

zpráva číslo tři - bakalářská komunikace s mateřskou lodí zahájena.

zpráva číslo čtyři - super pražská návštěva, co přivezla kouření a odvezla oblečení a za tři dny viděla a zažila to, co já sem nestihla za rok, byla příjemnym zpestřenim finský mlhy a zbytků sněhu (ne, nevypadá to, že se něco změní a že zas někdy uvidim slunce) a mluvit občas česky je fakt pěkný, i když si třeba zaboha nemůžu vzpomenout, jak se česky řekne 'rare'. a tak ahoj návštěvo a díky!! 

zpráva číslo pět - ještě nám zbejvá jeden díl hvězdnejch válek a medvědova máma je ewok. 

zpráva číslo šest - řikala sem už, že mam ze sekáče batoh, kterej je ve skutečnosti plyšová veverka a jmenuje se ronja? 

zpráva číslo sedum - započal group work a jelikož sem teďka queen of the windows movie maker a zvládla sem vytvořit epický narozeninový video pro svou drahou sestru (dobře, to stříhání je fakt naprd, ale to je fuk), tak sem zahájila videoprojekt na úvod naší brilantní prezentace a zvládla sem s pomocí mejch drahejch spoluprezentačů splácat takovou hovadinu, že vám to musim ukázat! tak čekuj a uč se, jak se to nemá dělat!

zpráva číslo osum - medvěd mi sněd všechny sladkosti od maminky.

zpráva číslo devět - dneska sem naprosto nesmyslně šla do školy na hodinovou "přednášku" na téma - v rozvrhu máte napsaný, že máte přednášku, takže tady teď budem sedět a mluvit o hovnech, hotovo, díky, běžte na oběd.

zpráva číslo deset - jakmile překročíš šestku, je jasný, že tvuj list musí mít za každou cenu deset bodů. to mě naučily blogy. vídrzén.