středa konec školy a dva zasloužený dny volna plus víkend, jou! takže místo dlouhospánku, co sme si mohli nadělit ve čtvrtek vstáváme v sedum a vyrážíme na cestu. nejdřív hodina motání se autobusama po městě a pak hurá dálnice, píšu "nuuksio" na karton a jedem! nejdřív hodnej pan učitel a pak postarší párek se psem, co se menuje olga a už vylejzáme uprostřed lesů v národnim parku a kocháme se prvnim pořádně prosluněnym dnem. čekuju autobus, kdyby něco a medvěd čumí do mapy a nic nechápe (když to už konečně ty muži pochopěj, že bez nás sou totální nuly!?). tak velim - jdem tudy a následuje chodící den s piknikem na molu zamrzlýho jezera, kde objevujem opuštěný dámský boty, tak tápáme co a jak, dokud po jezeře nepřijíždí páreček na bruslích, takže záhada je rozluštěná a zůstává jen tichá závist, že nemáme brusle.
po obědě dál šlapem a šlapem, medvěd mě hecuje, takže přecházim kládu přes potok a dokonce nepadam (hustý), dál sqatting opuštěný chaty, vyhlížení lítajících veverek (který tam fakt žijou, ale hlavně v noci, takže prd) a příprava na útok medvědem (nic, takže dobrý). jelikož já sem teď permanentně namožená ze svejch mučících aktivit a medvěd má pravidelný fotbalový středy (a vůbec si z něj nedělam prdel), tak už po pár kilácích kňučíme a sme nucený to po deseti zabalit, ale sme řádně vysluněný, mě vylejzaj pihy a spokojenost prostě. vynořujem se někde na druhý straně u hotelu, kde si vydyndávám kávu a ptáme se na cestu "touhle silnicí je to na dálnici sedum kiláků" - "kurva píča" (řiká medvěd - česky, páč ho učim důležitý fráze jak přežít v praze) a tak jdem a když něco jede, tak zvedáme palec. no a jelikož nás vesmír miluje, zastavuje rovnou druhý auto a veze nás na náš milovanej východ helsinek, kde mu ale na dálnici kleká auto, tak se omlouváme a šupkáme na autobus, jelikož sme pěkně znavený. dobrej a velice únavnej den.
pátek. budí mě "ťukťukťukťukťukťuk" vedle na dveře. kolik je? osum třicet? every time když můžu spát jak dlouho chci. every. time. nojo, tak něco šmrdlam a čekam až medvěd vstane. oukej půl dvanáctý pryč, sorry vole, budim tě. balíme sakypaky a scénář se opakuje. karton ze supermarketu, hodina v autobusech a nakonec dálnice. na kartonu máme napsáno "lahti" a v neskutečnym větru, co nám šlehá prach do očí čekáme čtyřicet dva minut, než nás nabírá milouš a jedem s nim až do cíle. na nádraží nás nabírá T, co s náma byl v lednu na vejletě na severu, bere nás k nám domu, kde nás krmí a kafuje, páč sme děsně znavený (hm, moc nevim z čeho). a pak zas. kartony, nápisy, tentokrát "kouvola" a jedem. nabírá nás mladotýpek, se kterym jedem skoro celou cestu, a když odbočuje, tak nás vyhazuje u megaobchoďáku, kde nám po deseti minutách čekání staví tágo "my ale nemáme peníze" - "to neva, já vim, pojďte" tak hurá jedem. hází nás přesně na adresu kam potřebujem (takovýto zvyk a košile). T vyndavá klíč a vítáme se v bytě týpka, co nám slíbil nocleh, ale sám pak musel odjet, s tim, že nás tam nechá, takže skvotujem u švéda se žlutou kuchyní, yeah!
po vejletě do místního k marketu a vařbě špaget s tofu se válíme u televize, která nefunguje a diskutujem život, dokud nepadne desátá, což je naše hodina odchodu. po chvíli bloumání po centříčku nacházíme onen klub, kam míříme, onen klub, kde ten večer hraje legendární kapela pertti kurikan nimipäivät, což je naprosto geniální panková partička, kde má půl kapely autismus a druhá půlka downův syndrom a existuje o nich naprosto skvělej film, kterej nám pouštěli ve škole a ke kterýmu jestli se dostaneš, tak na to koukni, protože to je pecka. tady máš ukázku.
po šmrdlání místní předkapely, co se v překladu menuje něco jako "tahání za koule go go" přichází hedlajner a my paříme a paříme a T nám překládá texty, který sou většinou o tom, že už je sere bydlet v podporovanym bydlení, o tom jak milujou kafe (ano, finské působení) a o tom, jak je kallio nejlepší čtvrť ze všech. je to totální nářez a medvěd je z toho tak hotovej, že nás nutí se po koncertě fotit se všema členama kapely a já si kupuju tričko s nápisem "tohle tričko řiká doprdele" takže ha a sem zvědavá, jestli tady můžu vůbec někam nosit tričko s obřim růžovym nápisem perkele. uvidíme, cha! domu se táhnem už v jednu, je zima a sme hotový.
sobota. vstáváme ve dvanáct, žerem celý balení toustovýho chleba a vyrážíme na cestu. T bere vlak do lahti, my stojíme u silnice a čekáme na zázrak. když je venku slunce, tak to jde, protože finové sou veselejší, ale jelikož sme se dneska zas probudili do zimy, kterou tady nikdo vůbec nechápe, protože už to skoro všechno úspěšně roztálo a všichni sme doufali, že už je to ono, tak dneska ráno přišlo tohle.
u silnice teda čekačka dlouhá, dokud nás nevysvobozuje milej párek a nehází nás asi o pět kiláků dál, kde je to prej lepší místo. a bylo. za chvilku nám staví pro změnu ruskej párek z petrohradu a házej nás až do helsinek, asi sto třicet kiláků. únava. veliká.
Žádné komentáře:
Okomentovat