čo je čo sa stalo?

méh, sem děsně vykydlá, ale oukej. víkend nic, těžkej čil až na vejlet za kontejnerama, kde vylejzá blonďatá žena, řve a musíme vrátit banány, oukej. takže obejdem blok a jdem nakoupit do stejnýho obchodu a když vidíme, že se vrací z cigárpauzy, vyráží medvěd vylovit náš schovanej poklad, jelikož se odmítáme loučit s banánovym chlebíčkem. já zatim šmíruju vevnitř, půl hodiny hledám sojový mlíko a vesele se směju na bloncku, co vypadá, že jí praskne žilka. sranda.

v neděli zahajujem projekt star wars, tudíž máme maraton aka na každej den jeden. projekt hezkej, jenže sme ho podělali hnedka druhej den, když sme vytuhli u empire strikes back, sákra. dneska to taky nevidim na ponocování, ale plán to byl dobrej.

v pondělí po škole jedem do pasily pomoct se stěhovánim týpkovi kterýho sem před tim viděla přesně jednou, a to u medvěda na saprajz party, ale to neva. pátý patro bez výtahu? jak jinak. nemusim řikat, že sem namožená doteď, žejo. místo pauzy skáču do vlaku a jedu na zastávku puistola, kde mam prapodivnej hovor se strašně vyhulenym týpkem, co byl kdysi v praze na párty a stěhuje se do portugalska, ale jeho holka ještě neví, jestli jde s nim, nebo ne, páč i smoke a lot, you know... like weed you know... myslim, že i know, ty jeden cápku. no neva, hledam adresu, zvonim a otvírá žena s dvouma holčičkama a - tatadadá kupuju od ní lístek na trajekt do švédska, páč ty lístky od N propadly, sákra, ale neva. záloha je, juhuhu! vracim se na stěhovačku, starej tým je pryč, tak se tam motam se třema týpkama a když je všechno naskládaný, tak řikám - hej, vejdu se do auta? - jasan, kam chceš hodit? - no tam, potřebuju se potkat s medvědem - jo aha!! - a ukazuje se, že si všichni mysleli, že sem random žena, co viděla stěhování a přišla pomoct, protože prej vypadam jako někdo, kdo dělá takovýhle věci (zatimco já sem celou dobu myslela, že věděj kdo sem). a nazdar, domu výtuh.

úterý pure gold, exkluzivnim způsobem získáváme aktuální kód ke vchodu, kde sou alepa kontejnery, jenže kurec, sou zamčený, neva, máme druhý eso v rukávu a to sice kód do domu, kde bydlí týpek co xkrát denně kontí náš milej s market a co najde dává k sobě do chodby pro ty co znaj kód - což sme my. yeah.

nic zajímavýho jinak, nemam fotky žádný a teď mě omluvte, jdu dělat rajskou a dialogicky jednat (studentskou slevu se vydyndat nepodařilo, nevadí, jedeme) vídrzén!

hokejky a vypadaný zuby

úterý je Gambijskej den nezávislosti a na oslavu dostávám pozvánku už v pondělí, dresscode je jasnej, takže ráno oblíkám zelený punčochy, modrou sukni a červený tričko a jedem do školky.

(abys chápal)

už vůbec nevim co a jak bylo, každopádně po škole se nějak ocitám v pasile u holek a M mi dává ikea tašku plnou vyřazenejch hadrů - mý nejoblíběnější momenty - a beru babičkovsky ňuchací bílej svetr, tudíž vlajka je kompletní. nikam se mi nechce, ale N mě aktivizuje a jedem na párty, kde se má drahá poddává svejm vaječníkům, tudíž spolu hodinu a půl ležíme ve tmě, házim do ní prášky a prostě bolestnej čilaut. prášky zabíraj, juhu. žerem spoustu gambijskýho jídla a týpek pouští nějakýho krutýho rastafariána na jůtubech live in vienna a řiká - neni vám povědomej? tyvole to seš ty! jo, byla sem na večírku s gambijskou celebritou! hahá!

(a tady ho máš)

nevim co dál, je to na mě všechno moc happy, tak jdu domu a stačilo, páč zejtra škola. a taky že jo, máme nějakou hostici a dvouhodinovou pauzu, tak začínáme budoucí group work a pak běžim na zbytek pauzy do pasily k holkám, páč tam někde jdeme na field visit. přicházim do bytu plnýho lidí, smažíme palačinky a happiness. paráda. pak hodinovej field visit a zpátky k holkám, je nás asi dvanáct a čumíme na finland vs. russia, řvem a fandíme, což se nakonec vyplatí a finsko vyhrává. yes!! večer dialogický jednání, velký zmatení a domu.

čtvrtek nějaká debilní přednáška, ale jen do dvou, takže pak domu, děláme pizzu a čumíme na south park, páč to je občas potřeba. večer jde medvěd na sraz kaučserfrů a já za H na pivo, nabírám jí doma, přinášim krosnu, co sem si pučila do laplandu a jdem. je jí blbě, takže zas tak hurónský to nebude, ale vidíme se a nejsem doma, takže hurá. sedíme o kole a o čaji v malý hospůdkokavárně, vedle nás na jedný straně transgender na rande a na druhý straně šest vyhipstřenejch mužatek a když du ven na cígo potkávám týpka co už asi něco vypil, kouká na mě a směje se.

 "moi" 

"hei" 

"blablabla mluvim finsky" 

"blablabla finsky řikám, že neumim finsky" 

"espaňol?" 

 "česky!" 

"rusky!!?" 

"ne, česky!...or english" 

"áá, ei, i don't speak english" 

 "aha" 

pak "blablabla španělsky" bere mi cígo, potahuje a máchá přede mnou ukazováčkem "ei ei ei" 

a de dovnitř. celou dobu se ale směje, takže je to divnohezký.

s H proberem všechno co se hejbe, od mužů po mou úterní návštěvu pani doktorky a následnýho rentgenu (jestli mi do středy zavolá cizí číslo, tak mám tuberkulózu, hahahah, ne, neni to zas tak vtipný, no) a pak jde spát, páč zejtra facha a já taky.

v pátek škola neni nudná, což je podezřelý, ale odpo hraje finsko švédsko a jakožto správný finové se moje multikulturní třída po obědě zvedá na hromadnej zátah a jedem k A. u semaforu před školou se utrhne skupinka, tak řvu kam jdou - jedem autem - no kurva jedu s váma! shotgun! ha! vyhrála sem! máme uplně kreténskou navigaci, ale to neva, páč rooooudtrip! a nakonec mítink v malmi se zbytkem, kupujem hromadu popkornu a jdem na to. válí se nás šest na posteli a šest kolem postele, řvem a učim se hodně novejch nadávek, páč švédové finům trhaj prdel. sakra. takže zacelit bolavý srdíčka v sekáči, že kterýho zrovna odváděj zabáslou ženu, co kradla bundu a teď něco řve. blbý pani. no a pak utrácim milión, což je na prd, páč sem na sebe byla hrdá, jak pěkně šetřim, ale rozumíš tomu - sukně a tričko s mumínkem? to tam nemůžu nechat! pak zas pasila, M jede na víkend za tátou, takže s N a A jdem na párty do sauny, kde N zas předvádí, že je true finžena a děsně to vohulí, načež omdlívám, ale my už to tak spolu máme pěkně nacvičený, že by to ani jinak nešlo. večer končí bravurně s pakistánskym kuřetem a gossip girl a pak jedu spokojeně domu, zatimco medvěd je na párty na lodi, což mě fakt vůbec nesere kurva. 

jo, taky sem v rámci tohohle tejdne s medvědem navštívila milion sekáčů, páč ta párty na lodi (kurva!) je pirátsky tématická, což je fakt trapný (kurva!) a tak sháníme kostým. papoušci nejsou, ale objevujem žraloka, kterýho okamžitě miluju, medvěd ho kupuje a celý odpoledne poslouchám "maj šárk" a snažim se nežárlit a nevymejšlet způsob jak mu ho ukrást. jenže ha! v dalšim sekáči objevuju svou novou přítelkyni ronju, která je ve skutečnosti batoh a zároveň veverka. uááá!! takže odpuštěno, zapomenuto a moje veverka! uíí a čau!

we believe in thing called love

tákže. všichni samozřejmě víme, že marjána je ideální žena, tudíž nemohla opomenout narozeniny pana medvěda. správně. takže ever since sme se vrátili z leplendu, plánuju tajnou brzdej party v hipízáckym stylu, dva tejdny v pokojíčku potichu stříhám nápisy a kreslim dvě lištičky koukající na polární záři jako dárek. a nakonec přichází ona slavná sobota.

medvěd vstává až v jedenáct, zatimco já už potichu šteluju, komanduju lidi a kontroluju tým t&t, co maj přes den medvěda odlákat. všechno cvaká, až na to, že ho nejsem schopná vyštípat dřív, než sem chtěla, páč mistr musí jít běhat, láká mě s sebou, ale já se vysmejkám a skajpuju, cha! pak konečně ochází, po tom, co mi sežral kuskus s tim, že mam přece čas si něco uvařit. jasně vole. lepim mu na dveře dvacet pět srdíček, do obejváku lepim "alles gute" nápis, ze sklepa vynášim tuny kostýmů a pětadvacet mafinů, co sme večer předtim pekly u holek, sedám na kolo a hurá s market a zpátky s plnou krosnou brambor, nealka, piva a cukíny. pak přijíždí N a nastává čtyřhodinová vařba, smažba, dekoracování a nakonec balkónová zkuřba, aby byla nálada. 

a přicházej první lidi, dovařováváme, činčáme se a volá medvěd "hej, jdem s klukama k nám na čilaut, chceš něco v obchodě? máme sto kilo brambor, patnáct grepů a lilek z kontejneru." yeah, po tom, co sem utratila milión za tvojí párty to dost oceňuju. chystáme se v obejváku a po tmě čekáme. neni to taková trága, jak sem čekala, je nás kolem dvaceti a vypadá to dobře. klíč v zámku, psst! kluci se dole štelujou, zouvaj a my čekáme na explozi. medvěd jde nahoru po schodech a předvádí ten nejlepší výraz, co sem kdy viděla a mě padá kámen ze srdce, protože je vidět, že je to fakt surprise party a neměl o ničem ani šajna. "óóóól det am séééjink, is hepy brzdej" místo give peace a chance a pak tančime, podávám mu pivo a pouštíme šedesátky. podařilo se a medvěd je v extázi, krájí dort a všem děkuje. prezentujem pětadvacet ozdobenejch mafinů co sou na stole ve tvaru srdce - v jednom z nich je překvapení a kdo ho najde, musí b boyovi udělat představení. hm, to nevyšlo, páč ono překvapení - deset centů - našel sám a tak vybírá kdo bude dělat představení a následuje improvizovanej kousek dvou gambijců na téma násilí proti ženám. super. večírek jede, kouříme trávu, tancujem a pijem a máme se dobře. končíme ve tři, fin zvrací v koupelně a tudíž se dá říct, že to byla dobrá párty.

neděle začíná grepem a jedu uklízet do zálivu a stává se to, co sem čekala. z televize padá reprák a dělá díru do zdi. kurva píča. pouštim si madonnu a sem like a virgin a čekám co bude. finišuju a pořád nikdo nepřišel domu, tak posílám esemesku (ještě pořád bez reakce) a jedu domu zapejkat brambory a mítinkovat. únava jak kretén.

pondělí mrdkopřednáška, ale končíme o tři hodiny dřív a teď slibuju, že nebudu dělat vůbec nic, páč tenhle víkend byl teda fakt vyčerpávájící. čau!

další tejden

sobotu potřebuju jako sůl, flákám se a je to velká nutnost. večer přicházej mý oblíbený herečky, smažim jim bramboráky, pijem víno a H mi vrací kufr, co sem jí pučila na stěhování. ten u mě ale dlouho nevydrží, páč v úterý si ho pučuje M, páč nemá do čeho narvat plavečky, co s sebou bere na tenerife. pijem, jíme, probíráme irskej přízvuk a seznamky a pak se holky odebíraj na párty a já do postele. ideální sobota.

v neděli bojuju s vínovou kocovinou, ale pak se sbíráme a jedem na kalasatama, kde je v továrně velkoblešák. venku stojíme dvacet minut ve frontě, ale stojí to za to a i když nic nekupujem, vidíme spoustu hovadin a vyhipstřenejch finů a když už sme z toho unavený tak jsem okouknout kontejnery kolem hakaniemi, jenže smarketovej vchod je zamčenej, u valintatalo nic neni a zatim ještě nebylo, takže je to celý podezřelý a i když nám nějaká random žena prozradí kód do dvora u alepy, nakonec zjišťujem, že nefunguje a tak teda prd, nakupujem a domu na mítink. debilní nedělní večery, kde se dokola a dokola mluví o udržovaní čistýho dřezu, ale zas hurá, končí mi uklízecí směna (druhá za tři tejdny, sakra) a teď mam pět tejdnů volno. juchu.

pak nevim co se dělo, škola, škola, field vizity nějakejch organizací, je mi čtyři dny blbě a moc nevim která bije. zatahuju hodinu akademický angličtiny i informační sešn o tuberkulóze, osumnáctýho jdu na prohlídku a na rentgen a odmítám se tomu dál věnovat doprčic. 

ve středu už nedávám nekonečnou mlhu a zataženo a všechno mě sere, zatahuju i dialogický jednání, čehož v okamžiku děsně lituju, ale co se dá dělat. místo toho máme hovory s mědvědem, trochu hrotíme, ale pak si dáme pivo a všechno jde líp, jelikož čtvrtek?

medvěd má narozeniny! ráno zahajuju dárkem, kávičkou a marjáninou superkaší s banánem a prdelíme se do školy, na nějakou uplně tupou lgbt přednášku, kterejch už máme všichni plný zuby, páč už sme unavený z hádek s křesťanama a afričanama. dobrý, máme to každej jinak, pojďme už řešit něco jinýho. nevadí. zachraňujem to zátahem odpoledního bloku a míříme do přístavu. v centru velký haló, všichni řvou a něco slavěj. co se děje? aha, dokola tu jezdí tři tisíce náklaďáků s mlaďochama na korbě, co rozhazujou bonbóny a ječej. aha. poslední den školy a teď se budou učit na maturu. dobrej večírek. koukáme kdy nám to jede a v pauze si dáváme děsně hnusný kafe (uplně se mi při tom zastesklo po praze) v dyzajnovym šopu u katedrály, kterou při tý příležitost taky očíhnem (už to znam, je to nuda a neni v ní vůbec nic) a pak hurá hurá jede nám loď. sem dement a s jedněma legínama a bez rukavic trochu trpim, ale sem statečná. tentokrát má vejlet na suomenlinnu zas jinej nádech, brázdíme ledový kry v přístavu, děsně to rachotí a nevíš, kde začíná šedý nebe a kde končí šedě zamrzlý moře. a je ti zima. obcházíme ostrov, mam mokrý ponožky, ale sem pořád statečná. vyjímečně dovoluju medvědovi si dělat srandu z toho, že sem z východní evropy (mam to na talíři pořád. pořád.) a když už nám mrznou prsty, míříme zpátky do města a hurá kontejnery. skór. hromada chleba, sladký pečivo, saláty a banány. yeah. doma šmrdláme kuskus, pijem víno dokud se neopiju a nemluvim německy a řikáme si, že to byla docela dobrá párty.

pátek škola, ale odpoledne zatahuju a slavim valentýna, kterej ve finsku neni svátek lásky, ale přátelství (nevim jestli doják, nebo trapný, nebo jenom klasicky finský), takže jedu k holkám, drbem a vaříme lososí polívku a brownies. máme se dobře. pak se vrháme k M do skříně a vytahujem poklady pokladů, páč dneska je velkej den, na kterej je třeba bejt přichystanej. ovšem neprozradim vůbec nic a všechno se dozvíš příště. 

zpátky na statku

mam děsný blogový zpoždění, pardon, ale byzy život, chápeš.

od neděle zas škola škola a do toho asi třikrát zátah na kontejnery na hakaniemi, máme štěstí na hromadu salátů a plnej mrazák chleba, sto kilo brambor, hroznový víno, meloun a prostě čirý obžerství. 

z tohohle tejdne jde akorát tak vypíchnout čtvrteční přednáška slovenský profesorky na téma práce s mládeží, jenže den předem nás varuje celej prvák, že je to fakt nářez, takže nás nakonec dorazí asi jenom sedum a dozvídáme se krutou pointu - ta pani neumí anglicky. posloucham a snažim se chápat, nevim jestli se mam smát nebo brečet, páč je to prostě bohužel fakt trapný a přemejšlim, jestli jí mám říct, že můžu pomoct, ale nakonec to nedělám, aby jí to nebylo trapný. takže půl hodiny všichni trpíme, dokud neudělá kolečko a neptá se všech odkud jsou. řikám "z prahy". jéje proč ste mě nechala se v tom takhle máchat? (řekla to slovensky, jenže timhle skilem moc nedisponuju) a tak se nabízim, čimž na sebe pletu bič, páč následující dvě a půl hodiny s pětiminutovou přestávkou překládám celou přednášku sedmi lidem, který to ale vůbec nezajímá. každopádně krutá čelenž a musim říct, že sem na sebe hrdá. sice to místy drhlo, předešim páč moje slovenština je fakt peklo, ale všichni mi řekli, že jsem hrdina dne. juhu!!

po přednášce oběd a jdem hrotit hroty do počítačový učebny, páč doma nemáme internet. do třídy se vracíme pozdě, zrovna když je nějaká informační sešn. vcházíme do třídy, slyšíme první útržky hovoru a vidíme obličeje ostatních. aha, něco je strašně špatně. nechápu, tápu a pak se to dozvídám. někdo od nás ze třídy má tuberkulózu, jsou toho plný zprávy a příští tejden nás všechny budou rentgenovat. finsko já se z tebe fakt poseru. tlumim paniku, protože roupy jsem taky přežila a jedem dál.

středeční večer taky přines zajímavost a to sice - začli mi kurzy dialogickýho jednání yaay! učí to amíkočech co si to vzal z letních damu do helsinek a je to teda nářez. dohromady je nás sedum s tim, že jediná nejsem z oboru, ale držim se. pár mlaďošek, jeden skandinávskej sexouš, dvě postarší herečky a sedumdesátiletej herec z floridy, co měl jednu dobu dokonce i svojí kuchařskou šou. prostě pěkná skvadra. když tam jedu, řikám si - hlavně hezky a pomalu, hezky a pomalu. ne. hodinu mluvíme a šup šup, pěkně si tam na dvě minuty běž. a dáme rovnou dvě kola. sice si málem učůrnu, ale zvládám to a nejsem ani zas tak uplně marná jak sem myslela. uvidíme co dál, každopádně je to projekt na další tři měsíce. jupijou. po cestě domu se obdarovávám kolou, páč sem prostě moc šikovná holka.

pátek volnej, žádná škola. takže pečem dort a jedem k holkám, páč sme si vymysleli, že sedmýho února je kiitospäivä, aneb díkuvzdání. pečem lososa a plěný cukety, dva druhy salátů a pijem bílý víno. při každym přiťuknutí děkujeme za všechno co nás napadne a máme krásný odpoledne s dortem a zmrzlinou. / překlad : válim se na zemi, mam břicho jak v osmym měsíci, funim, ale sem šťastná / večer zvedáme přežraný zadky a jedem do pukinmäki na párty naší třídy, připravujem tortilly a paříme, pak poslednim busem domu, kloktat slivovicí, ve vteřině se opít a vytuhnout v posteli ve vedlejším pokoji. hurá víkend!

velké dobrodružství aneb severní vítr je krutý, druhá epizoda

ještě úterý

sedim na zadnim sedadle a čumim ven do tmy. snažim se šmírovat oblohu, ale vidim jedinou hvězdu a tak to na northern lights moc nevypadá. sakra. bojuju abych nepropadla panice, protože na konci světa, v noci a bez střechy nad hlavou se mi moc bejt nechce. a pak přijde esemeska od M - tyvole dyt já znám lidi v ivalo! posílá moje číslo někomu, kdo tam kdysi bydlel a jehož rodina tam pořád je. volá i týpek, co moc nemluví anglicky, nevadí, dáváme to a máme nocleh u jeho táty. haleluja!!! pan řidič staví v nějakym maloměstě, že potřebuje jít na míting, vyhazuje nás u obchoďáku, že se do hodiny vrátí. jejejej. vcházíme dovnitř a nechápem nic. všude spousta japonskej nápisů, smradu a sobího masa. ať žijou turisti. nakupujem večeři, kterou do sebe hážem u stolu, kde se vyplňujou výherní losy a dostáváme zadarmo čaj od pani servírky, že prej už zavíraj, tak nemusíme platit. chvíli čumíme do sněhu za oknem, ale pak přijíždí pán a tak skáčem do auta a hurá sever. 

vystupujem před nějakym kempingem na začátku ivalo a snažim se pochopit finsko anglický instrukce, jak najít ten barák, kterej nemá číslo, ale je z červenejch cihel. to jediný vim. jdem zasněženym kempingem s krosnama, sme utahaný a hele - restaurace, zeptáme se. vevnitř asijská pani, nechápe co hledáme, tak voláme týpkovi a dáváme jí ho k uchu. když dotelefonuje, otevře dveře, řekne "doleva" a pak s nima za náma praští a slyšim jak nadává. nechápem, ale pokračujem. a hele, to je ono, dům jak kráva se zaparkovanym sněžnym skůtrem. tyvogo. 

vevnitř mladej týpek, děkujem a čekáme až přijde jeho otec a zatim zjišťujem, že se nacházíme ve velmi křesťanskym doupěti, což nás nutí překvapeně zvedat obočí, ale jen tak, aby to nikdo neviděl. přichází otec, malej čudlínek s pleškou, co se směje, trochu vypráví, ale jen finskym způsobem, takže je hodně často pekelně trapný ticho. zjišťujem, že byl tři roky na misijích v bosně a má tři syny, to je všechno. japonky prej tvrděj, že když uviděj polární záři, tak se jim narodí syn a tenhle pán potvrzuje, že to platí. tak to jenom, abyste dávaly bacha holky! ukazuje nám pokoj, kde můžem bejt a krmí nás laponskym sýrem s vlastnoručně natrhanejma morušema. laponská večeře. pak zapadnem do pokoje, vybalujem spacáky a sme veselý, že máme kde spát. pak klepe týpek. hele venku je trochu polární záře, ale nic moc, tak jestli vás to zajímá... hovno!! házim na sebe kabát, což je totálně nepodstatný a zbytečný, páč mě to jenom zdržuje, boty, dělej vole a ven. chápu, že pro místňáka je to asi prd prd, ale my sme se museli nahlas smát a řvát jak debilní turisti, protože sme konečně splnili náš cíl. přes nebe zelená čára, chvíli tmavne, ale pak světlá a uplně se bliští, přelejvá a ukáže i trochu růžový. achpanebože. čumíme na oblohu asi deset minut, dokud se to uplně nerozplyne, sme trochu zklamaný, ale šťastný. no a fotku nemam, foťák sem ve spěchu nechala vevniř, ale medvěd má nějaký ve svym, což mu ale krást nebudu, chápeš.

středa

ráno snídaně s tichym finem, trochu trapný, ale už to dáváme. jede přes celý finsko za synem a navrhuje, že nás hodí do saariselkä, kde sme baj d vej čekali den předtim v tom supermarketu. berem to a šup šup jedem. předim ještě dohoda s mlaďochem, že zůstanem ještě jeden den a pak uvidíme co se stane. 

a pak velká akce, pujčujem si sněžnice, ukecáváme pani na slevu, jde to, a vyrážíme na kopec. celá cesta má bejt 6km, tak si řikáme pohoda vole, za hodinu sme zpátky. no hahaha. začátek tripu čirej happiness, medvěd je hodně adhd a snaží se mě utopit pod sněhem co na mě oklepává z větví, ale nedaří se, jou! a jdem. a jdem. a pláň. tyvole už sme museli ujít aspoň třicet, ne? a ta cesta se pořád neotáčí, hm. kolem dokola nic, jenom tyče co ukazujou cestu, občas strom a takovej vítr, že máš pocit, že ti krvácí obličej. podivej, je jedna, za dvě hodiny je tma a my sme někde uprostřed prdele, kde sme nepotkali jedinýho živočicha, za celou dobu co tady pochodujem, ale nevzdáváme se. když se na konci pláně cesta otočí, kde se mi brečet, že nakonec možná fakt neumřem a zrychlujem, abychom už byli zas mezi stromama. uf. zpátky do města dorážíme celkově po třech hodinách, vyčerpaný, ale spokojený. kafe v hospodě a hurá na silnici.

po dvou minutách nás nabírá pani, super rychlý, díky, a háže nás zpátky do ivalo. nakupujem večeři a pijem kafe v second handu, kde drtim medvěda v země město. sorry kámo, v týhle hře neznam bratra. pak domu a vaříme pro mlaďocha a nahazujem sensitive topic - kámo nikdo nás nechce hostovat, sme v řiti, můžem tu bejt ještě třetí noc? dej si na čas, řekneš ráno. víme, že neřekne ne a tak se snažíme nevinit se z toho, jak hnusně sme se jim vetřeli domu. ale co máme dělat vid? tak aspoň mlčíme a vaříme.

čtvrtek 

vstávat a na cestu, týpek potvrzuje třetí noc, huráa ven. stopujem skrz celou městovesnici a u marektu týpek řiká, vy chcete do inari? nastupte si. jééj! jedem čtyřicet na sever, kde vystupujem u muzea sámský kultury. osum euro per student, ale stojí to za to. chodíme a čumíme asi dvě hodiny s vědomim, že to celý stejně neuvidíme, jelikož je to mega. neva. kafe, supermarket, pohledy, otázky na cestu, oběd před obchodem a jdem dva kiláky sněhem na vyhlídku. po cestě ale díky deep hovoru nic moc nevidíme, ale to ničemu nevadí. a pak cíl, dřevěná střecha a ohniště s připravenym dřevem, jó to finsko. sme starý zálesáci, takže za chvíli už to plápolá, žerem sušenky a opejkáme chleba. doteď máme krásnou vzpomínku v podobě smradlavejch kabátů od kouře.

pak zpět, silnice a půl hodiny nikdo nestaví. mrznou mi i vnitřnosti a tak vyřvávám ninu hagen svou bravurní němčinou, medvěd mě nesnáší a už mě ani neopravuje, ale nálada je v dobrejch mezích a tak za chvíli zastavuje ultrafin, hází nás zpátky do ivalo a vypráví, jak byl zrovna hrát hokej a teď si jde koupit pivo do sauny. bez komenáře. zas ivalo, zas nákup na večeři a hodinu smažim tři tuny bramboráků o kterejch medvěd do teď básní. to sem to ale žena. 

pátek

brzo brzo brzo na cestu, máme před sebou 300 kiláků zpátky do rovaniemi. čumíme u silnice, necejtim nohy a zjišťuju, že poskakování nefunguje, musíš chodit. dobrej objev a brzo zas cejtim prsty u nohou, jenže sakra, mam větší problém a musim čůrat. néééé! sice sem měla pocit, že se mi zadek změnit v kus ledu, ale nyní mohu s hrdostí říct, že sem v lednu čůrala za polárním kruhem. hodně vysoko za polárním kruhem. no dámy a pánové, kdo z vás to má? hahá!

nakonec krize. stojíme v mínus sedumnácti hodinu a půl. termoska prázdná a medvěd se ptá, jestli může zahájit paniku. ne nemůžeš, jinak se nic dobrýho nestane. zpívám čtyři slunce na plný pecky a hele auto. hurá! kam jedeš, slečno se psem? do rovaniemi. no nekecej, stálo to za to. po cestě zjišťujem, že je to budoucí dřevařka, jak jinak, byla půl roku v kanadě a její babička je slavná sámská švadlena nebo co. děláme zastávku s sodankylä, na pumpě kterou už moc dobře známe, zatimco holka jde na oběd k mámě. žerem hranolky a jedem dál. po cestě čtyři sobi a něco, co sob nebyl, takže hurá, škrtám z to do listu i losa, čimž jsou všechny laponský cíle splněný.

vystupujem v rovaniemi a nakupujem. týpek u kterýho spíme ještě neni doma, takže lezem do sekáče a medvěd si kupuje debilní dřevěnej sámskej hrnek za dvě eura z posledních 3.80 co máme. čirý mužství tyvole, nemam co dodat. 

večer čumíme na vlka z wall street, což mě děsně nasere a jdem spát, po večeři, kterou nám autisticky připravil L, přes to, že sme mu chtěli uvařit my. prostě finové a jejich projekty bože.

sobota

vlak! osum hodin prudy a neschopnosti usnout. medvěd je votrávenej, tak kreslim píčoviny a vymejšlim aktivity, ale nejde to. sme unavený a napruzený. ach jo.

vystupujem v tampere, kde nás nabírá N a jdem k její máme domu. byt o dvou metrech čtverečních, žerem a pijem kolu. konečně. sprcha a vyrážíme do ulic. kafe v devět večer v klubu, kde dýdžejuje její kamarád a pak přesun na psytrance párty do stejnýho klubu jak minule. po cestě malej špekáček a pivo, sme statečný, zasloužíme si to. a párty. a piva. a párty. medvěd si pujčuje barvy od finky, co pomalovala N a maluje mi na krk, ale nesmim to vidět, páč to zvoral, ha. a jelikož máme vymyšlenej trest a když je jeden z nás je zpruzelej, ten druhej mu může udělat fixou "grumpy dot" na ruku, vymejšlíme novej systém a kreslíme si na nos "party dot", aby sme byli označený, že sme party people. jo, sme dementi, ale co jako. domu zpátky ve čtyři, žerem čipsy a usínáme u francouzkýho dokumentu o ptácích, který se jmenujou "boobies". dost dobrej večer.

neděle

snídáme a vyrážíme na kafe do kavárny, která je uprostřed zamrzlýho jezera. trochu kocovina, ale stojí to za tu příšernou dálku, i když se v tom sněhu na ledě hodně špatně chodí. ve tři nás nabírá N táta se svou paní a hází nás do helsinek. sme na zadnim sedadle jak sardinky a ty blbečci mě celou dobu šťouchaj loktama a básněj o svejch debilních dřevěnejch hrnečcích. sem trapná, protože žádnej nemám a už chci děsně bejt doma.

v helsinkách hledáme kontejnery u lidlu, ale sou zamčený, tak nakupujem a jedem asi sto hodin metrem domu na mítink, kterej naštěstí trval jen půl hodiny. díkybohu. postel a prát budu až zejtra.

what a week!

velké dobrodružství aneb severní vítr je krutý, první epizoda

tákže jdem na to. v pátek velký přípravy, pujčená krosna a spacák, hrotíme eseje a poslední věci do školy, dojídáme zásoby, balíme a velmi pozdě chrápat. a pak?

sobota

ráno hnusná vstávačka, zmatek, nervy, máš kód na jízdenky? kde potkáme holky? v pasile? oukej, nákup, metro, tisknutí jízdenek, stresy, poslední cigára a vlak! jo, sedíme a dokonce i na dobrech místech, sme prostě dobrej tým. další zastávku nastupujou holky a tradá deset hodin do rovaniemi. jelikož sme ale veselí a hladoví lidé, docela to jde, dokud M nevytasí karty, který po pěti vteřinách nenávidim a hrajem uno dokud se nám všem nechce blejt. když postupně všichni vystoupěj, lezem po sedačkách, protože podlaha je láva a děláme hovadiny, aby nám nejeblo. znáš to. po nekonečnym úmoru vystupujem na severu a čekáme na T, týpka co ho muj milý medvěd potkal někde v létě, detaily nevim. přichází blonďatej, dredatej a vysmátej týpek a vede nás ke svýmu bratranci L, kde budem nocovat, jelikož všechny kaučserfingy vyhořely. ale třeba zejtra, we'll see. megadrahý pivo v centru a pak doma, po sežrání tří kil houm mejd špaget se kluci vypalujou jak tašky, takže celej večer melou o největšim origami co kdy kdo složil a dívky si kreslej, protože je to jejich dívčí úděl. žádný stopy po sobech ani polární záři, ale zatim sme ještě nepřekročili polární kruh. všechno bude, tak dobrou.

neděle

vyrážíme do ulic maloměsta a přes zamrzlou řeku do kopců se zastávkou v supermarketu na snídani, ale jelikož máme deset minut do otvíračky, krademe nákupní košík a zkoušíme zákony gravitace. dobrý je, že při sjezdu z kopce nikdo neumřel, jenom moje koleno dostalo parádní mejkap. a pak vejlet! šlapeme hlubokym sněhem dokud nenarazíme na hotel, kde se vloupáváme na střechu, děláme hromadu fotek a kokotin, jak už to tak máme rádi. pak kafe vevnitř, aby se neřeklo a jdem dál. rozhledna? jo! jelikož neni uplně přemrakováno, dokonce to stojí i za to a tak vidíme na celý rovaniemi. taky se připojujem k dalším nápisářům, čmáráme po dřevě, píšu -láska žije- a jdem na autobus. 

díkybohu šťastné shledání s T, kterej se ráno odpojil, protože má nějaký zařizování (cejtim za tim drogy) a jedeme na velmi důležité shledání. za půl hodiny vystupujem, vcházíme do podivnýho areálu plnýho japonců a těžko se nám vstřebává ta tuna suvenýrů a divností všude kolem. ale prostě bylo potřeba tam jet, páč doma u pana santy nejsme každej den, žejo. v sáních dva nasraný sobi, ani se nepokoušim je profackovat, jak bylo mym předešlym cílem, protože je to celý fakt děsně smutný, takže zatimco holky sedaj do saní k fešáckýmu sobímu muži, my jdem okouknout psí zákoutí, abychom na to nemuseli koukat. 

a pak jdem na to. vcházíme do domu s nápisem joulupukki / santa claus a za velevánoční hudby procházíme tmavou cestičkou plnou podivnejch strojů dokud nám naproti nepříde rozkošná skřitčice a bere nás dovnitř, kde sedí sám pan ó všemocný, všem podává ruku a řiká nám, jak je rád, že nás konečně poznává a zatimco všem to přijde uplně debilní, já to považuju za těžkej doják. pak společná fotka, kterou si za dvacet fakt nekoupíme, díky elfko a jedem domu na druhej večer ve společnosti zelených mužů a lilkovýho kyše. 

pondělí

ráno je ráno, takže pohyb. kaučserfingy nic, ale stejně, cesta volá. z kontejneru berem kartóny, píšem směr, nakupujem jídlo a hurá. na křižovatce se dělíme na dva týmy, holky a já s medvědem, T dorazí nějak za náma. nabírá nás pani s dcerou, že tam se nikam nehnem a háže nás k santově vesničce, že tam to bude lepší. deset kiláků? super, aspoň se hejbem. za dvacet minut se k nám připojujou holky, zrovna v době, kdy přestávám cejtit prsty na nohou a beru si druhý ponožky. a hurá, staví nám divnej týpek, co nabízí dalších dvacet kiláků. celkově chcem 165, ale dobrej začátek. po cestě zjišťujem, že je to dřevař (jak laponské!), nebo jak se to řekne a dává nám svojí vizitku, ať okouknem jeho stránky, který vypadaj, jak kdyby vlastnil bordel. oukej. (později se ukázalo, že je součástí nějakýho fakt podivnýho kultu.) vystupujem někde u benzínky, kde kolem dokola nic neni, kupujem kafe a třičtvrtě hodiny čumíme na asi dvě a půl auta, co za tu dobu projelo. pohoda. pak volá T, hej sem s nějakym reportérem u santovy vesničky a máme dvě místa, kde ste? jo! pojeďte, čekáme. z reportéra se vyklubal týpek z českýho rozhlasu, takže haleluja radiožurnále, díky za reportáž z farmy, kde žijou sámové a za odvoz. a ano, jasně, že si pujčil škodovku, jaký jiný auto asi. vyhazuje nás ve vesnici asi o třech domech, kde už ale vážně mrznem a v největší krizi se otočim a za náma se blíží koňský spřežení. aha, takhle se žije za polárnim kruhem. nakonec nás bere těžkej frajer co zrovna vylez z lesa a hází nás až do sodankylä, našeho cíle.

(amethyst mine & santa's road)

velké shledání všech cestovatelů na pumpě, čtyři odpoledne a nemáme kde spát. takže co. voláme do kempingu a bukujem chatu. pro dva. holky to jdou zabydlet, zatimco my oblejzáme sekáče, objevuju nejvíc kůl suvenýr ever, tričko z místního filmovýho festivalu midnight sun z roku 89, což samozřejmě kupuju, stejně jako medvěd kupuje harmoniku za padesát centů. pak šopink, červený víno a jdem okupovat chatu. po večeři aka marianna smaží 315 palačinek úkoluju M a zahajujem kadeřnictví, zatimco hoši zabíraj saunu, což trvá neskutečně dlouho, ale pak to stojí za to, když se tam nacpem my, pijem teplou kolu, dupem a zpíváme kaťúšu. holky finsky, já rusky a dost nám to ladí. pak infarkty venku ve sněhu a obtiskávání zadků a prsou, naše osobní výstava. 

úterý

velký divadlo, když holky vracej klíče a my se schováváme v sauně před panem majitelem. pak zas krosny na záda a do města, další sekáče, kafe, toulání a loučení s T, kterej míří na jih. kde budem spát? nevíme, sere pes. pěti kilometrová tůra do armádní základny, kterou nám všichni doporučujou a kafe za sedumdesát centů. čumíme na vojáky a holky dělaj rozhodnutí, stejně máme zejtra vlak, takže berem autobus a jedem do rovaniemi. vracíme se teda zpátky na pumpu, dáváme si zaslouženej burgr s hranolkama a vymejšlíme co dál. 

tma, šest hodin večer. holky jdou na autobus, pusinkujem se a všechno dobře dopadne. my vytahujem z koše karton a píšeme na něj ivalo, dalších 170 kiláků na sever a čekáme co se stane. když jeden mrzne, druhej jde na pumpu a takhle se střídáme hodinu, dokud mi nezastaví pán, co jede až do ivalo. ach bože, kiitos! házíme krosny do kufru a jedem. nevíme kde budem spát, venku je tma jak v pytli, mínus patnáct a my se řítíme zasněženou silnicí na sever, marjána a medvěd.