ještě úterý
sedim na zadnim sedadle a čumim ven do tmy. snažim se šmírovat oblohu, ale vidim jedinou hvězdu a tak to na northern lights moc nevypadá. sakra. bojuju abych nepropadla panice, protože na konci světa, v noci a bez střechy nad hlavou se mi moc bejt nechce. a pak přijde esemeska od M - tyvole dyt já znám lidi v ivalo! posílá moje číslo někomu, kdo tam kdysi bydlel a jehož rodina tam pořád je. volá i týpek, co moc nemluví anglicky, nevadí, dáváme to a máme nocleh u jeho táty. haleluja!!! pan řidič staví v nějakym maloměstě, že potřebuje jít na míting, vyhazuje nás u obchoďáku, že se do hodiny vrátí. jejejej. vcházíme dovnitř a nechápem nic. všude spousta japonskej nápisů, smradu a sobího masa. ať žijou turisti. nakupujem večeři, kterou do sebe hážem u stolu, kde se vyplňujou výherní losy a dostáváme zadarmo čaj od pani servírky, že prej už zavíraj, tak nemusíme platit. chvíli čumíme do sněhu za oknem, ale pak přijíždí pán a tak skáčem do auta a hurá sever.
vystupujem před nějakym kempingem na začátku ivalo a snažim se pochopit finsko anglický instrukce, jak najít ten barák, kterej nemá číslo, ale je z červenejch cihel. to jediný vim. jdem zasněženym kempingem s krosnama, sme utahaný a hele - restaurace, zeptáme se. vevnitř asijská pani, nechápe co hledáme, tak voláme týpkovi a dáváme jí ho k uchu. když dotelefonuje, otevře dveře, řekne "doleva" a pak s nima za náma praští a slyšim jak nadává. nechápem, ale pokračujem. a hele, to je ono, dům jak kráva se zaparkovanym sněžnym skůtrem. tyvogo.
vevnitř mladej týpek, děkujem a čekáme až přijde jeho otec a zatim zjišťujem, že se nacházíme ve velmi křesťanskym doupěti, což nás nutí překvapeně zvedat obočí, ale jen tak, aby to nikdo neviděl. přichází otec, malej čudlínek s pleškou, co se směje, trochu vypráví, ale jen finskym způsobem, takže je hodně často pekelně trapný ticho. zjišťujem, že byl tři roky na misijích v bosně a má tři syny, to je všechno. japonky prej tvrděj, že když uviděj polární záři, tak se jim narodí syn a tenhle pán potvrzuje, že to platí. tak to jenom, abyste dávaly bacha holky! ukazuje nám pokoj, kde můžem bejt a krmí nás laponskym sýrem s vlastnoručně natrhanejma morušema. laponská večeře. pak zapadnem do pokoje, vybalujem spacáky a sme veselý, že máme kde spát. pak klepe týpek. hele venku je trochu polární záře, ale nic moc, tak jestli vás to zajímá... hovno!! házim na sebe kabát, což je totálně nepodstatný a zbytečný, páč mě to jenom zdržuje, boty, dělej vole a ven. chápu, že pro místňáka je to asi prd prd, ale my sme se museli nahlas smát a řvát jak debilní turisti, protože sme konečně splnili náš cíl. přes nebe zelená čára, chvíli tmavne, ale pak světlá a uplně se bliští, přelejvá a ukáže i trochu růžový. achpanebože. čumíme na oblohu asi deset minut, dokud se to uplně nerozplyne, sme trochu zklamaný, ale šťastný. no a fotku nemam, foťák sem ve spěchu nechala vevniř, ale medvěd má nějaký ve svym, což mu ale krást nebudu, chápeš.
středa
ráno snídaně s tichym finem, trochu trapný, ale už to dáváme. jede přes celý finsko za synem a navrhuje, že nás hodí do saariselkä, kde sme baj d vej čekali den předtim v tom supermarketu. berem to a šup šup jedem. předim ještě dohoda s mlaďochem, že zůstanem ještě jeden den a pak uvidíme co se stane.
a pak velká akce, pujčujem si sněžnice, ukecáváme pani na slevu, jde to, a vyrážíme na kopec. celá cesta má bejt 6km, tak si řikáme pohoda vole, za hodinu sme zpátky. no hahaha. začátek tripu čirej happiness, medvěd je hodně adhd a snaží se mě utopit pod sněhem co na mě oklepává z větví, ale nedaří se, jou! a jdem. a jdem. a pláň. tyvole už sme museli ujít aspoň třicet, ne? a ta cesta se pořád neotáčí, hm. kolem dokola nic, jenom tyče co ukazujou cestu, občas strom a takovej vítr, že máš pocit, že ti krvácí obličej. podivej, je jedna, za dvě hodiny je tma a my sme někde uprostřed prdele, kde sme nepotkali jedinýho živočicha, za celou dobu co tady pochodujem, ale nevzdáváme se. když se na konci pláně cesta otočí, kde se mi brečet, že nakonec možná fakt neumřem a zrychlujem, abychom už byli zas mezi stromama. uf. zpátky do města dorážíme celkově po třech hodinách, vyčerpaný, ale spokojený. kafe v hospodě a hurá na silnici.
po dvou minutách nás nabírá pani, super rychlý, díky, a háže nás zpátky do ivalo. nakupujem večeři a pijem kafe v second handu, kde drtim medvěda v země město. sorry kámo, v týhle hře neznam bratra. pak domu a vaříme pro mlaďocha a nahazujem sensitive topic - kámo nikdo nás nechce hostovat, sme v řiti, můžem tu bejt ještě třetí noc? dej si na čas, řekneš ráno. víme, že neřekne ne a tak se snažíme nevinit se z toho, jak hnusně sme se jim vetřeli domu. ale co máme dělat vid? tak aspoň mlčíme a vaříme.
čtvrtek
vstávat a na cestu, týpek potvrzuje třetí noc, huráa ven. stopujem skrz celou městovesnici a u marektu týpek řiká, vy chcete do inari? nastupte si. jééj! jedem čtyřicet na sever, kde vystupujem u muzea sámský kultury. osum euro per student, ale stojí to za to. chodíme a čumíme asi dvě hodiny s vědomim, že to celý stejně neuvidíme, jelikož je to mega. neva. kafe, supermarket, pohledy, otázky na cestu, oběd před obchodem a jdem dva kiláky sněhem na vyhlídku. po cestě ale díky deep hovoru nic moc nevidíme, ale to ničemu nevadí. a pak cíl, dřevěná střecha a ohniště s připravenym dřevem, jó to finsko. sme starý zálesáci, takže za chvíli už to plápolá, žerem sušenky a opejkáme chleba. doteď máme krásnou vzpomínku v podobě smradlavejch kabátů od kouře.
pak zpět, silnice a půl hodiny nikdo nestaví. mrznou mi i vnitřnosti a tak vyřvávám ninu hagen svou bravurní němčinou, medvěd mě nesnáší a už mě ani neopravuje, ale nálada je v dobrejch mezích a tak za chvíli zastavuje ultrafin, hází nás zpátky do ivalo a vypráví, jak byl zrovna hrát hokej a teď si jde koupit pivo do sauny. bez komenáře. zas ivalo, zas nákup na večeři a hodinu smažim tři tuny bramboráků o kterejch medvěd do teď básní. to sem to ale žena.
pátek
brzo brzo brzo na cestu, máme před sebou 300 kiláků zpátky do rovaniemi. čumíme u silnice, necejtim nohy a zjišťuju, že poskakování nefunguje, musíš chodit. dobrej objev a brzo zas cejtim prsty u nohou, jenže sakra, mam větší problém a musim čůrat. néééé! sice sem měla pocit, že se mi zadek změnit v kus ledu, ale nyní mohu s hrdostí říct, že sem v lednu čůrala za polárním kruhem. hodně vysoko za polárním kruhem. no dámy a pánové, kdo z vás to má? hahá!
nakonec krize. stojíme v mínus sedumnácti hodinu a půl. termoska prázdná a medvěd se ptá, jestli může zahájit paniku. ne nemůžeš, jinak se nic dobrýho nestane. zpívám čtyři slunce na plný pecky a hele auto. hurá! kam jedeš, slečno se psem? do rovaniemi. no nekecej, stálo to za to. po cestě zjišťujem, že je to budoucí dřevařka, jak jinak, byla půl roku v kanadě a její babička je slavná sámská švadlena nebo co. děláme zastávku s sodankylä, na pumpě kterou už moc dobře známe, zatimco holka jde na oběd k mámě. žerem hranolky a jedem dál. po cestě čtyři sobi a něco, co sob nebyl, takže hurá, škrtám z to do listu i losa, čimž jsou všechny laponský cíle splněný.
vystupujem v rovaniemi a nakupujem. týpek u kterýho spíme ještě neni doma, takže lezem do sekáče a medvěd si kupuje debilní dřevěnej sámskej hrnek za dvě eura z posledních 3.80 co máme. čirý mužství tyvole, nemam co dodat.
večer čumíme na vlka z wall street, což mě děsně nasere a jdem spát, po večeři, kterou nám autisticky připravil L, přes to, že sme mu chtěli uvařit my. prostě finové a jejich projekty bože.
sobota
vlak! osum hodin prudy a neschopnosti usnout. medvěd je votrávenej, tak kreslim píčoviny a vymejšlim aktivity, ale nejde to. sme unavený a napruzený. ach jo.
vystupujem v tampere, kde nás nabírá N a jdem k její máme domu. byt o dvou metrech čtverečních, žerem a pijem kolu. konečně. sprcha a vyrážíme do ulic. kafe v devět večer v klubu, kde dýdžejuje její kamarád a pak přesun na psytrance párty do stejnýho klubu jak minule. po cestě malej špekáček a pivo, sme statečný, zasloužíme si to. a párty. a piva. a párty. medvěd si pujčuje barvy od finky, co pomalovala N a maluje mi na krk, ale nesmim to vidět, páč to zvoral, ha. a jelikož máme vymyšlenej trest a když je jeden z nás je zpruzelej, ten druhej mu může udělat fixou "grumpy dot" na ruku, vymejšlíme novej systém a kreslíme si na nos "party dot", aby sme byli označený, že sme party people. jo, sme dementi, ale co jako. domu zpátky ve čtyři, žerem čipsy a usínáme u francouzkýho dokumentu o ptácích, který se jmenujou "boobies". dost dobrej večer.
neděle
snídáme a vyrážíme na kafe do kavárny, která je uprostřed zamrzlýho jezera. trochu kocovina, ale stojí to za tu příšernou dálku, i když se v tom sněhu na ledě hodně špatně chodí. ve tři nás nabírá N táta se svou paní a hází nás do helsinek. sme na zadnim sedadle jak sardinky a ty blbečci mě celou dobu šťouchaj loktama a básněj o svejch debilních dřevěnejch hrnečcích. sem trapná, protože žádnej nemám a už chci děsně bejt doma.
v helsinkách hledáme kontejnery u lidlu, ale sou zamčený, tak nakupujem a jedem asi sto hodin metrem domu na mítink, kterej naštěstí trval jen půl hodiny. díkybohu. postel a prát budu až zejtra.
what a week!
Žádné komentáře:
Okomentovat