tákže jdem na to. v pátek velký přípravy, pujčená krosna a spacák,
hrotíme eseje a poslední věci do školy, dojídáme zásoby, balíme a velmi pozdě
chrápat. a pak?
sobota
ráno hnusná vstávačka, zmatek, nervy, máš kód na jízdenky? kde
potkáme holky? v pasile?
oukej, nákup, metro, tisknutí jízdenek, stresy, poslední cigára a vlak! jo,
sedíme a dokonce i na dobrech místech, sme prostě dobrej tým. další zastávku
nastupujou holky a tradá deset hodin do rovaniemi.
jelikož sme ale veselí a hladoví lidé, docela to jde, dokud M nevytasí karty,
který po pěti vteřinách nenávidim a hrajem uno dokud se nám všem nechce blejt.
když postupně všichni vystoupěj, lezem po sedačkách, protože podlaha je láva a
děláme hovadiny, aby nám nejeblo. znáš to. po nekonečnym úmoru vystupujem na
severu a čekáme na T, týpka co ho muj milý medvěd potkal někde v létě, detaily
nevim. přichází blonďatej, dredatej a vysmátej týpek a vede nás ke svýmu
bratranci L, kde budem nocovat, jelikož všechny kaučserfingy vyhořely. ale
třeba zejtra, we'll see. megadrahý pivo v centru a pak doma, po sežrání tří kil
houm mejd špaget se kluci vypalujou jak tašky, takže celej večer melou o
největšim origami co kdy kdo složil a dívky si kreslej, protože je to jejich
dívčí úděl. žádný stopy po sobech ani polární záři, ale zatim sme ještě
nepřekročili polární kruh. všechno bude, tak dobrou.
neděle
vyrážíme do ulic maloměsta a přes zamrzlou řeku do kopců se
zastávkou v supermarketu na snídani, ale jelikož máme deset minut do otvíračky,
krademe nákupní košík a zkoušíme zákony gravitace. dobrý je, že při sjezdu z
kopce nikdo neumřel, jenom moje koleno dostalo parádní mejkap. a pak vejlet!
šlapeme hlubokym sněhem dokud nenarazíme na hotel, kde se vloupáváme na
střechu, děláme hromadu fotek a kokotin, jak už to tak máme rádi. pak kafe
vevnitř, aby se neřeklo a jdem dál. rozhledna? jo! jelikož neni uplně
přemrakováno, dokonce to stojí i za to a tak vidíme na celý rovaniemi. taky se
připojujem k dalším nápisářům, čmáráme po dřevě, píšu -láska žije- a jdem na
autobus.
díkybohu šťastné shledání s T, kterej se ráno odpojil, protože má
nějaký zařizování (cejtim za tim drogy) a jedeme na velmi důležité shledání. za
půl hodiny vystupujem, vcházíme do podivnýho areálu plnýho japonců a těžko se
nám vstřebává ta tuna suvenýrů a divností všude kolem. ale prostě bylo potřeba
tam jet, páč doma u pana santy nejsme každej den, žejo. v sáních dva nasraný
sobi, ani se nepokoušim je profackovat, jak bylo mym předešlym cílem, protože
je to celý fakt děsně smutný, takže zatimco holky sedaj do saní k fešáckýmu
sobímu muži, my jdem okouknout psí zákoutí, abychom na to nemuseli
koukat.
a pak jdem na to. vcházíme do domu s nápisem joulupukki / santa
claus a za velevánoční hudby procházíme tmavou cestičkou plnou podivnejch
strojů dokud nám naproti nepříde rozkošná skřitčice a bere nás dovnitř, kde
sedí sám pan ó všemocný, všem podává ruku a řiká nám, jak je rád, že nás
konečně poznává a zatimco všem to přijde uplně debilní, já to považuju za
těžkej doják. pak společná fotka, kterou si za dvacet fakt nekoupíme, díky
elfko a jedem domu na druhej večer ve společnosti zelených mužů a lilkovýho
kyše.
pondělí
ráno je ráno, takže pohyb. kaučserfingy nic, ale stejně, cesta
volá. z kontejneru berem kartóny, píšem směr, nakupujem jídlo a hurá. na křižovatce
se dělíme na dva týmy, holky a já s medvědem, T dorazí nějak za náma. nabírá
nás pani s dcerou, že tam se nikam nehnem a háže nás k santově vesničce, že tam
to bude lepší. deset kiláků? super, aspoň se hejbem. za dvacet minut se k nám
připojujou holky, zrovna v době, kdy přestávám cejtit prsty na nohou a beru si
druhý ponožky. a hurá, staví nám divnej týpek, co nabízí dalších dvacet kiláků.
celkově chcem 165, ale dobrej začátek. po cestě zjišťujem, že je to dřevař (jak
laponské!), nebo jak se to řekne a dává nám svojí vizitku, ať okouknem jeho
stránky, který vypadaj, jak kdyby vlastnil bordel. oukej. (později se ukázalo,
že je součástí nějakýho fakt podivnýho kultu.) vystupujem někde u benzínky, kde
kolem dokola nic neni, kupujem kafe a třičtvrtě hodiny čumíme na asi dvě a půl
auta, co za tu dobu projelo. pohoda. pak volá T, hej sem s nějakym reportérem u
santovy vesničky a máme dvě místa, kde ste? jo! pojeďte, čekáme. z reportéra se
vyklubal týpek z českýho rozhlasu, takže haleluja radiožurnále, díky za
reportáž z farmy, kde žijou sámové a za odvoz. a ano, jasně, že si pujčil
škodovku, jaký jiný auto asi. vyhazuje nás ve vesnici asi o třech domech, kde
už ale vážně mrznem a v největší krizi se otočim a za náma se blíží koňský
spřežení. aha, takhle se žije za polárnim kruhem. nakonec nás bere těžkej
frajer co zrovna vylez z lesa a hází nás až do sodankylä, našeho cíle.
(amethyst mine & santa's road)
velké shledání všech cestovatelů na pumpě, čtyři odpoledne a
nemáme kde spát. takže co. voláme do kempingu a bukujem chatu. pro dva. holky
to jdou zabydlet, zatimco my oblejzáme sekáče, objevuju nejvíc kůl suvenýr
ever, tričko z místního filmovýho festivalu midnight sun z roku 89, což
samozřejmě kupuju, stejně jako medvěd kupuje harmoniku za padesát centů. pak
šopink, červený víno a jdem okupovat chatu. po večeři aka marianna smaží 315
palačinek úkoluju M a zahajujem kadeřnictví, zatimco hoši zabíraj saunu, což
trvá neskutečně dlouho, ale pak to stojí za to, když se tam nacpem my, pijem
teplou kolu, dupem a zpíváme kaťúšu. holky finsky, já rusky a dost nám to ladí.
pak infarkty venku ve sněhu a obtiskávání zadků a prsou, naše osobní
výstava.
úterý
velký divadlo, když holky vracej klíče a my se schováváme v sauně
před panem majitelem. pak zas krosny na záda a do města, další sekáče, kafe,
toulání a loučení s T, kterej míří na jih. kde budem spát? nevíme, sere pes.
pěti kilometrová tůra do armádní základny, kterou nám všichni doporučujou a
kafe za sedumdesát centů. čumíme na vojáky a holky dělaj rozhodnutí, stejně
máme zejtra vlak, takže berem autobus a jedem do rovaniemi. vracíme se teda
zpátky na pumpu, dáváme si zaslouženej burgr s hranolkama a vymejšlíme co dál.
tma, šest hodin večer. holky jdou na autobus, pusinkujem se a všechno dobře
dopadne. my vytahujem z koše karton a píšeme na něj ivalo, dalších 170 kiláků
na sever a čekáme co se stane. když jeden mrzne, druhej jde na pumpu a takhle
se střídáme hodinu, dokud mi nezastaví pán, co jede až do ivalo. ach bože, kiitos! házíme krosny
do kufru a jedem. nevíme kde budem spát, venku je tma jak v pytli, mínus
patnáct a my se řítíme zasněženou silnicí na sever, marjána a medvěd.
Žádné komentáře:
Okomentovat